TV series tag

Dnešní bloggové menu: Malá fusion TAGu od Catherine Ribbon a Arvari.

1. Seriál, který máš rád/a, ale nikdo by to do tebe neřekl?
The Walking Dead. Obvykle lidi nesnáší ty patoky krve, ale mě to kupodivu nijak extra nevadí. (Vždyť je vidět, že je to kečup!)

2. Který ze seriálů tě nejvíc zaujal dějem?
Jak nejvíc zaujal dějem? Všechny seriály mě zajímají hlavně dějem! Dobře, "všichni za jednoho, jeden za všechny", Game of Thrones. Nikdy bych se nevydržela koukat na ty sprosťárny v prvních sériích, kdybych netoužila vědět, kdo si sedne na Železný trůn jako poslední.

Here she is, my darling, my cosplay, my Beth.
3. Se kterou postavou máš nejvíc společného?
To bude Beth Greene z The Walking Dead. (◕ω◕) I když se zdá, že by nás mohlo smrtelně zranit i šťouchnutí klacíkem, obě se dokážem se životem poprat. (A pak nás zabije naše vlastní blbost... Ups, spoiler.)

4. Kterou postavu obdivuješ?
Asi Clarke Griffin z The 100. Nemám jí ráda, ale i tak jí obdivuji. Rozhodovat v nelehkých situacích, dělat to, co se zdá být nelepší pro celou skupinu a nést plnou zodpovědnost za všechny chyby. To chce pořádný koule fakt kuráž.

5. Na jaký seriál si v poslední době začal/a koukat?
Nově vlastně nic moc. Spíš doháním staré resty. Ale mám v plánu dohnat druhou řadu Daredevila a Galavanta.
Během prázdnin bych jinak chtěla zkusit The Night Manager, Mr. Robot, Lucifer a možná, možná Outlander.

6. Kdyby ses mohl/a podívat na jeden nový seriál, který by to byl?
Moc, moc, moc bych si přála někde sehnat francouzký animák Miraculous Ladybug s českými titulky, nebo alespoň jeho anglický dabing. Vypadá tak nevinně a roztomile (což můžete vidět na obrázku vedle) (¬‿¬) a to je přesně něco, co bych mezi svými poměrně depresivními seriály docela uvítala.

7. Kdyby ses musel/a vzdát sledování jednoho seriálu, který by to byl?
Teen Wolf. Myslím, že jsem z něj maličko vyrostla a beztak už to není, co to bývalo.

8. Který seriál tě nejvíc překvapil?
London Spy. Prostě wow! Čekala jsem obyčejný, nestoudný slash, ale místo toho k tomu jsem dostala..... You know what, no spoilers, rather go watch it yourself, ok?

9. Guilty pleasure?
Pst, The Carrie Diaries jsem měla tak ráda, že jsem o něm dokonce napsala článek.. Ale nikomu ani muk!

10. Oblíbená seriálová dvojce?
Bellamy a Clarke z The 100! A taky FitzSimmons z Agents of S.H.I.E.L.D. a ještě samozřejmě Beth a Daryl z The Walking Dead.

11. Seriál, na který se můžeš dívat znovu a znovu?
Tady je konečně řada na sitcomy. Friends a Big Bang Theory by se určitě dělili o první místo.

12. Seriál, který miluješ, ale ostatní o něm nemají ani páru?
*looks at the pile* Which one?!
Nejhorší je to asi s Lie to me (česky překládáno jako Anatomie lži). Je to podle skutečné osoby a skutečných vědeckých poznatků. Docela dost jsem se z toho naučila a přitom je to vtipný, pěkný, jako Dr. House s tématikou vědy místo medicíny a méně díly.

13. Seriál, který moc nemusíš, ale ostatní ho milují?
Nesnáším Jak jsem poznal vaši matku. Klasický, hloupý, americký humor.

14. Máš crush na nějakou herečku?
Emily Kinney, která hraje Beth. Má moc hezký hlas a pěkně zpívá. Taky mám docela ráda představitelku Clarke, Elizu Taylor (o moc víc než její postavu) je to stejný geek jako já.
Ze všech nejvíc ale zbožňuju Gwendoline Christie (Brienne v GoT a taky Captain Phasma v nových Star Wars). Je rozkošná a nemusí přitom být ani malá, drobná a vůbec celá "z cukru". (She's beauty, she's grace, she will punch you in the face!)

15. Máš crush na nějakého herce?
↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓

16. Když se řekne slovo "sexy", kdo se ti vybaví?
No u mě je vždycky těžko říct, jestli spíš sexy, nebo cute, nějak se mi to prolíná, ale řekla bych Bellamy Blake. Postava i herec, Bob Morley, oba jsou moji miláčci už od prvních dílů The 100.

17. Vyjmenuj všechny seriály, na které koukáš.

Tak z těch, který sleduju pravidelně (nebo jsem prostě dokoukala do konce):
Agents of S.H.I.E.L.D., The 100, The Walking Dead, Game of Thrones, Daredevil, The Big Bang Theory, Teen Wolf, Sherlock, London Spy, Jessica Jones, Galavant, Heroes, Lie to me, Pushing Daisies, M.A.S.H., Friends a Red Dwarf.

A z těch, co jsem viděla jen nějakou část (a nejspíš je nikdy nedokoukám):
Doctor Who, Glee, Once Upon a Time, Once Upon a Time in Wonderland, Merlin, Arrow, Agent Carter, Being Human, Grey's Anatomy, The X-Files, Sleepy Hollow, Dr. House, Supernatural, Grimm, Eureka, Desperate Housewives, Almost Human a Charmed.

P.S.: Vyzývám kohokoliv, kdo jen bude mít čas a náladu!

Overwatch

Cheers love, the Cavalry's here! 
Ať už jste hardcore hráč, či nikoliv, možná jste si všimli, že začátkem května tohoto roku vydala společnost Blizzard (ano přesně ta, která stvořila fenomén World of Warcraft) novou hru. Overwatch, jak se tento kvíteček jmenuje, se ve své podstatě moc neliší od populárních her posledních několika let. Vlastně se dá přirovnat k League of Legends, či Dotě, jen s tím rozdílem, že tady si akci užijete z pohledu první osoby. (Nejblíže k Overwatch má však Team Fortress 2. Něteří tvrdí, že Overwatch jí dokonce zkopírovala... No, myslím, že to už je trochu přitažené za vlasy, ale posudek nechám na vás.) Čím to tedy, že mě Overwatch zaujala natolik, abych o ní napsala článek, ptáte se? Nebojte, já vám to hned řeknu.

Paint with all the colors of the wind

O Overwatch jsem se dozvěděla díky výběru YouTube. Tam totiž ví, jak moc zbožňuju animace a podstrčili mi Overwatch Cinematic Trailer. Nebylo divu, že i to samotné postačilo, abych se chytila na udičku. Animované "kraťasy" mě pak už jen utvrdili v přesvědčení, že si Overwatch zamiluju.
Ani tak jsem se ale kompletně nezbavila toho vlezlého hlásku vzadu v hlavě, který mi neoblomě podstrkoval, že všechny upoutávky jsou jen pozlátko, a že hra bude nejspíš úplně jiná. O pár týdnů později, když hra konečně vyšla a já si mohla prohlédnout, jak vypadá gameplay, mě ale okamžitě všechny obavy přešly.
Stejně tak jako filmová kvalita animace trailerů a shortů, byla i herní grafika naprosto špičková. Postavy hravě konkurují svým cinematic verzím a ani herní prostředí nezůstává pozadu. Mapa totiž na akce hráčů reaguje. (A tím nemyslím, že se vás bude pokoušet sežrat, když omylem vrazíte do stromu.) Je to v celku logické. Narazíte do zdi? Zůstane tam ďuzna. Sejmete zábradlí? Všade kolem se rozletí plaňky. Vystřelíte na zvony? Zazvoní. It may not seem as much, ale když hrajete first person shooter, možná po čase oceníte, že je na mapách, na co koukat, i když zrovna nepálíte po nepříteli.

Elementary, my dear Watson!
Hra sama o sobě není zas tak těžká. Nebo alespoň ne do té míry, že by vás okamžitě po spuštění zahltila informacemi. Díky tomu hned ze začátku neodradí amatérské hráče.
(I když o amatérech bych měla mluvit s rezervou. Když jsem u kamarádky hru prvně spustila, měla jsem vážné potíže naučit se v ní správně chodit. A to nemyslím obrazně. Mých prvních deset úmrtí zahrnovalo můj obličej ve zdi.)
Pro mnohé, příliš ambiciózní, hráče přichází nerozlousknutelný oříšek až ve chvíli, kdy se chtějí opravdu ponořit do hry. Základem totiž není zabít, co nejvíc nepřátel, ale být týmový hráč a umět se správně přizpůsobit situaci.

You change your mind like a girl changes clothes
No biggie! Co je jinde na obtíž, může být v Overwatch klíčová výhoda.
Hra má 21 hrdinů rozdělených do čtyř kategorií. Pokud hráč cítí, že postava, za kterou hraje daný match, není při dané situaci plně využitá, či by jeho team potřeboval něco trošku jiného, má možnost ji kdykoliv během hry změnit.

Legolas what do your elf ears hear?
S pokročilejší herní strategií přicházejí na řadu i sluchové vjemy. Jak se jednou naučíte, kterak zní ta či ona ultimate, budete už vždycky vědět, co vám v příštích vteřinách čeká. I kdybyste byli slepí.
(You hear "Fire in the hall."? Spread so you won't be an easy team kill. "The justice rains from above"? Look up at the sky and shoot that Pharah down. Weird japanese nonsense? You better dodge the incoming dragon.)

Takže to máme grafiku jak od Disneyho, sluchátka, která pro jednou nebudou úplně zbytečná a celkově zábavnou hru, která přitom není až tak náročná... Má tedy Overwatch také nějaké mínus? Bohužel ano.
Všechno to úžasné si totiž vyžádalo svoji daň. Pro každého s obyčejným, nehráčským notebookem bez grafické karty a super výkonného procesoru se Overwatch stává nepoužitelnou. Takže pokud nemáte zrovna plné prasátko a nevíte, na co bouchnout těch třicet tisíc v něm, nezbude vám než si zahrát u přátel, tak jako já. ¯\_(ツ)_/¯
With this I bid you my farewell... And kids..? 
You know, the world could always use more heroes.

The story of how I met my (hopefully) future colleagues


Pokud jste alespoň trošku "cálklí", tím stejným způsobem jako já, určitě znáte Pevnost. Fantastický fantazácký časopis plný recenzí podobně jako tenhle blog. (Jen o podstatný kus lepších a propracovanějších...) 
Pevnost se pro mě během posledních čtyř let (lehce nepravidelného) čtení stala takovým snem do budoucna. Tedy, lépe řečeno... K mým mnoha jiným, velkým snům, vedle dokončení a publikování vlastní knihy a přestěhování se do Kanady, přibylo také, že bych jednou chtěla patřit do Pevnostního týmu.
Někdy ale bývá celkem obtížné snít o něčem, o čem nemáte moc informací.
A to se pro mě mělo brzo změnit.

Foto viz pevnostní FB.
12.5. oficiálně začal Svět knihy 2016 a jak už je zvykem, měl být plný přednášek. K mému překvapení, byla Jak se stát redaktorem a získat bohatství a slávu jednou z nich.
Nehledíc napravo, nalevo, ignorujíc školní výlet, vydala jsem se vstříc osudu. Praha, Holešovické výstaviště, celý Svět knihy, všechno to kolem mě prosvištělo rychlostí světla, že zbyla jen rozmazaná šmouha. Celou cestu jsem myslela na jediné..
Na co se můžu a na co bych se určitě měla zeptat?
Prvním úkolem bylo najít Pevnostní stánek a hned vedle přednáškový salonek, což se ukázalo být naprosto triviální, i navzdory rozměrům akce. Chvíli potom, co jsem se usadila na místo, dorazil i pevnostní tým, byť v neúplném složení, a mohlo se začít.
Foto by (pokud se nepletu) Daniel Storch - viz pevnostní FB.
Abych tu nemusela převyprávět celou hodinu povídání, přednáška se týkala hlavně postupu při vytváření časopisu, které se ale nijak diametrálně nelišilo od tvorby článku na blog, (snad jen s rozdílem, že já tu nemusím řešit reklamy-inzerci) takže jsem moc překvapená ani nebyla.
Úplně novou informací se pak ukázala být skutečnost, že pevnostní tým nemá žádnou pevnou kancelář a že jsou zvyklí si hlavně mailovat a telefonovat. (Což je snem snad každého pisálka... Nebo alespoň můj rozhodně.)(Nechápejte mě špatně, ale pracovat z domova a ven vycházet jen když dojde Nutella..? Sounds like paradise to me.)
Pak přišel čas na dotazy a mojí "chvilku slávy".
Ze všech otázek jsem vybrala tu, co mě pálila nejvíc.
Co musí člověk udělat, aby pro vás mohl psát? 
Odpovězeno mi bylo sice krátce, zato věcně. Stačí napsat e-mail, říct, co konkrétně byste chtěli pro Pevnost napsat - recenzi, povídku, téma článku - a dohodnout se.
Jestli jednou seberu všechnu svojí odvahu a kuráž a tohle opravdu udělám, to je teprve ve hvězdách (a na momentálním stavu ega, které by možné odmítnutí taky nemuselo přežít).. I tak jsem ale nadmíru spokojená. Dostala jsem možnost na vlastní oči vidět, s kým bych měla jednat, a s kým bych případně mohla pracovat a to už je přece jeden napůl splněný sen!
Hasta la vista, kids.

The story of how I made friends within The Dark Side and The Light

Kylo Ren cosplay by Zdeněk Jechort

Oficiální mezinárodní den Star Wars se sice slaví každoročně 4. května, mě se ale vyplatilo počkat.
V sobotu 7. května jsem časně (v 5 hodin ráno) vstala, vypravila se a vydala na cestu. Kolem půl osmé jsem už nedočkavě přešlapovala pod Staroměstským orlojem. České Star Wars skupiny, Rebel Legion - Lion Base, Czech Garrison 501st Legion, lidé s kostýmy, tématickými tričky i ti bez nich, kteří jen chtěli ukázat, že jsou fanoušky, ti všichni se měli sejít právě na Staromáku.
photo by Natálie Noella Špálová (from here)
První vlaštovky jsem začla pozorovat už během pěti minut. Kylo Ren v teniskách, kluk se světelným mečem napůl zastrčeným v batohu. Kdo věděl, o co běží, nás rozhodně nemohl přehlédnout.
Jak jsme se začali pomalu přesouvat k pomníku Jana Husa, (kde bylo oficiální místo srazu) bylo jasnější a jasnější, že všichni patříme do jedné party. Padmé Amidala, malí capartíci s plastovými meči a já se svým tričkem s potiskem kapitánky Phasmy. I když trvalo ještě poměrně dlouho, než jsme se jako skupina začali chovat. Vlastně, dokud nedorazila Rebel Legion a 501st Legion, všichni se drželi v dvou až tříčlenných skupinkách. Jak se ale objevili hlavní aktéři dne se svými oficiálně schválenými kostýmy, show mohla začít. Chvilku bylo focení u památníku, nějaký ten rozhovor pro televizi a noviny. V prostojích se mezi sebou pošťuchovali malí účastníci. Zdaleka nejlepší byli dva sotva po pás velcí Darth Vadeři. Nejdřív se trošku popichovali se světelnými meči až se nakonec dohodli, že jsou na stejné straně a dali jedno high five.
photo by Alexandre Brezine (from here)
Kolem půl deváté se skupina pohnula. Než se však vydala na místo určení, zaskočilo se ještě k orloji.
Tam jsem našla svojí starou známou z Festivalu Fantasie i s její vlastní companion. Zbytek dne jsem tak strávila ve společnosti Ahsoky Tano a Leiy Organy.
Po krátkém focení se mohlo, teď už opravdu, vyrazit na cestu. Nejdřív nahoru na Letnou, pak na tramvaj až do Cross Clubu.
I po cestě si člověk užil spoustu zábavy. Ať už při narážkách na špatné vedení Rebelů, když se kvůli nim zbytečně zacházelo, nebo kvůli stížnostem při výšlapu a přirovnávání jeho příjemnosti k písku.
To vše však bylo vykompenzováno, když jsme dorazili do clubu. Tam nás uvítali členové Pražského filmového orchestru spolu s melodiemi Star Wars. Každý, kdo chtěl, také po vstupu mohl dostat lego Arc-170 Starfighter. (Který jsem si doma poctivě složila a pověsila na lampičku nad psací stůl.) 
photo by Petra Zidja Rybářová (from album right here)
Pro děti byli připraveny aktivity jako střílení z blasterů na droidy a Stormtroopery, malování sádrových odlitků, tvoření tématických čelenek a hlavně nejoblíbenější, výcvik rytířů Jedi. Mladí padawani byli rozhodně nápadem nadšeni, zvládnout je byl však úkol hodný jen těch nejlepších masterů.
Ani na starší však nikdo špatně nezahlížel, pokud proti sobě pozvedli své i vypůjčené lightsabery. To jsme si já, Leia ani Ahsoka rozhodně nemohly nechat ujít a tak jsme si též dali jedno kolo.
Na to volně navazovaly přednášky a dětská soutěž o nejlepší kostým. Ta se těšila obzvlášť velké oblibě, neb z mladých verzí filmových postav často padali pěkné perličky. Například, vždy když se moderátorka zeptala na jméno, odpovídali děti obvykle Valinka, Petr, nebo Lukášek. Pak ale přišel sotva školou povinný klučina a k údivu všech se představil jako Kylo Ren. S otázkou, odkud přijel už však svojí roli neudržel..... Od té doby už mu nikdo neřekl jinak než Kylo z Litoměřic.
Když napochodovala na pódium jeho o dost větší verze, (která byla snad ještě vyšší než moderátorka) publikum trochu znejistělo. Kluk se ale nebál argumentovat slovy "Je mi sice 14, ale jsem pořád ještě dítě". To si vysloužilo potlesk hlavně kvůli všeobecnému názoru, že jsme všichni svým způsobem ještě děcka.
Po ukončení dětské promenády jsme se rozhodli prostě nechat volnou ruku osudu, ať už nás zavede kamkoliv. Vždy se bylo na co koukat, neboť stejně jako na každé akci podobného rázu, i tady se nacházela celá škála cosplayerů, ochotných nechat se, s vámi i bez vás, vyfotit. Toho jsem využila a nejednou je donutila, aby zapózovali s mým plyšovým Kylo Renem.

Ať už klasické mini-me, nebo fotky do rodinného alba, s Kylíškem se museli cvaknout všichni.
(Cosplayeři zleva: krásná neznámá, Vojtěch Hanzlík a Martin Pavlica, Bára Nováčková, Zdeněk Jechort) 

I moje společnice byli několikrát dotázány, zda se s nimi mohou lidé vyfotit. Ze všech nejroztomilejší setkání bylo pak, když se na Leiu sypaly malé holčičky přesně s takovou prosbou.
Po nějaké době mě Ahsoka i Leia opustily. Já se ale rozhodla zůstat. Nikdy totiž nevíte, o co všechno jste mohli přijít. A skutečně.
Uznejte sami, nebylo to po úpravě o sto procent přesnější?
。(◕ω◕✿)。

Nejdřív jsem chvilku jen tak chytala lelky v přednáškové místnosti, čekala na další přednášky a ve volné chvíli vylepšovala. Jeden z účastníků si dal tu práci a na desce s svítícími tlačítky naklikal symbol Rebelů. Samozřejmě, to bych nebyla já, abych jim to trošku neupravila. Po minutce či dvou už se deska pyšnila navíc i označením Rebel Scum.(=Rebelská špína.)(I jako pokus o vtip, to byl jediný náznak rivality mezi Rebely a Imperialisty na Star Wars dni.)
Mezitím se fronta v podzemí ztenčila a já si tak konečně mohla vyzkoušet virtuální realitu. Rebel Legion a 501st Garrison to totiž před několika měsíci dali dohromady a společně s uskupením CUBE vytvořili krátký fan-film Star Wars: Hunting of the Fallen. (Který můžete v jeho počítačové podobě vidět a "projít si" právě tady.)
Když jsem dostala na hlavu virtuální brýle, chvilku jsem nevěděla, co mám dělat. Díkybohu ovládání bylo intuitivní, takže po krátkém rozkoukání se a naladění obrazu už jsem mohla nerušeně sledovat. Hlava nahoru, doprava a doleva, kolikrát jsem nechala příběh prostě plynout a rozhlížela jsem se po okolí. Uniklo mi sice pár detailů, ty jsem ale dohnala, když jsem si projekt později našla na internetu. I tak jsem si, jak výhled, tak i děj náramně užila.
Dohled nad výcvikem. Pořádek musí být!
(Cosplayeři: Karel Černý a mladý Luke Skywalker?
 Podívejte, vždyť má lightsaber!)
Na toto jedinečné video byla zaměřená i další přednáška. Tam jsem se dozvěděla, že tenhle snímek je první hraný Star Wars film pro virtuální realitu a že pokud se to povede, mohl by ho posvětit i sám Lucasfilm a zařadit ho do kánonu Star Wars. Mluvilo se také o jeho vzniku a tvorbě, která rozhodně nebyla jednoduchá. (Jak se ostatně sami můžete přesvědčit v tomto videu, z natáčení.) Třeba takové bojové scény se musely točit na víckrát, například kvůli tomu, že na sebe herci popadali špatně a nedalo se kolem nich potom projít.
Když jsem z přednáškové místnosti odcházela naposled, všimla jsem si i smutného faktu, že mého Rebel Scum bylo nic netušícími dětmi umazáno slovo Scum, které poté o trochu zkušenější mladík nahradil slovem Legion. Nezbývalo mi než se hořce zasmát. Karma mi to pěkně vrátila, z posměšku se stala propagace.
Tou dobou už se Cross Club vůbec hodně vylidnil, venku už si hrálo jen pár posledních přeživších, kteří nebyli upečeni zaživa odpoledním žárem. I většina cosplayerů shodila ohoz a vzala na sebe civil. Přesto se mi podařilo před odchodem ještě zachytit krásnou momentku imperiálního oficíra a malého Stormtroopera.
S tím jsem se vydala na cestu zpět domů. Vyčerpaná a přesto šťastná ze setkání svého druhu, jsem se těšila už jen na dvě věci. Na gauč s měkkými polštáři a na příští ročník Star Wars dne.

*mysteriously waves a hand* You've got a good feeling about this.

Shirtinator
(Phasma is MINE)

V minulém článku jste se dozvěděli, jak jsem svoje tričko snů tvořila. Vsadím se, že byste také chtěli vědět, jak tričko vypadá v reálu. A jedno vám můžu říct už teď.. Vypadá přímo božsky.

Abych ale začla hezky od začátku.
Po objednání trička jsem psala na Shirtinator, objevila se totiž možnost prezentovat jejich tričko na Star Wars akci. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že v pátek před akcí bych měla mít tričko doma. Jaké překvapení pak pro mě bylo, když tričko dorazilo již v úterý!!
V tisku a dopravě se opravdu překonali, celá výroba i doprava jim trvala jen pět dní a to včetně víkendu. Nejen, že jsem tak tričko mohla mít na akci (foto zde), ale i ve středu ve škole na oslavu mezinárodního dne Star Wars.

Tričko přišlo v papírové obálce, takže jsem nemusela řešit, kam nacpu další obrovskou, nevzhlednou krabici. V obálce bylo tričko úhledně složené v igelitovém obalu s instrukcemi, co se s tričkem smí, a co ne.
Před nošením se mělo tričko dát naruby vyprat. Klasicky v pračce při maximální teplotě 30°C a po uschnutí vyžehlit na nízkou teplotu. Též naruby.V tom byl trochu háček, neboť jsem měla menší potisk i na zádech. Vyřešila jsem to ale chtře. Tričko jsem vyžehlila sice normálně, ale jen kolem potisku. Jak jsem tričko vzala zepředu i zezadu, potisky se tím vyžehlily samy.

Phasma v celé své kráse přes klasický černý rolák.
Materiál trička je příjemný na omak, stejně jako jeho pogumovaný potisk. Ten se vyvedl úplně mistrovsky bez jediné chyby. Odstranění pozadí se i při editování v tak krátkém čase povedlo na jedničku.
Jediné, co mě trochu zarazilo byla velikost. V objednávce jsem zadala, že bych chtěla XL. Počítala jsem s tím, že mi bude extrémně velké. (Stačilo by mi L, ale vždy beru radši větší. Cítím se v něm lépe. ◔◡◔) Když jsem si ale tričko oblékla, bylo akorát. Na druhou stranu, možná to tak osud chtěl a i díky tomu se pak potisk zbytečně nekrabatil.
Who knows...  ¯\_(ツ)_/¯ 

Anyway tričko se moc povedlo a jsem s ním velmi spokojená. Na akce i na normální nošení, jsem si jistá, že svojí milovanou kapitánku jaksepatří vynosím. Chtěla jsem, aby si mě lidi zapamatovali, jestli budu dělat její plný kostým - cosplay a takhle to půjde dvakrát tak rychleji.

Tímto bych ráda poděkovala e-shopu Shirtinator, že jsem se mohla akce "Tričko pro blogera" zúčastnit, a že ke mně byli tak milí a vstřícní.
Teď mě omluvte, jdu péct sušenky. (Dark side needs new batch of Mom-mode Phasma's special cookies!)

On my command, kids... Bake!
Follow