Game of Thrones tag

Sedmá série za námi, dva roky čekání na další ještě před námi. (To už je skoro, jak Sherlock..) Místo recenze, která by u tolik známého seriálu byla už téměř zbytečná, si tedy volím raději menší "dotazník", abych vám přiblížila svoje názory na tento fenomén.


I. General questions about the show

Klasická první otázka, který rod je nejlepší?
Záleží, jak se to vezme. Ze všech nejmilejší jsou mi Tyrellové. (*remembers the last two seasons* My poor little roses! *ugly crying*) Tedy, ze všech nejmilejší mi byli Tyrellové.
Na druhou stranu, Targaryenové mají mnohem zajímavější historii, kterou ráda studuju. Hmmm...

Oblíbené postavy?
Takže to máme Margaery, Briene, babču (=Lady Olennu) a Lyannu (ale pozor Mormont, nikoliv Stark!). Někdy taky Danaerys (záleží na tom, jak moc dementní rozhodnutí právě dělá).
Jinými slovy.. Go girls, go rule the world together!
Abych ale nediskriminovala, mám i nějaké mužské favority. Jmenovitě Tormund, Oberyn, Jorah, Tyrion, Davos. Zkrátka čestní, oddaní chlapy, z nichž někteří mají dost proříznutou pusu.

Nejvíc nenáviděné postavy?
Lord Babiš Petyr Baeliš zabírá prvních pět míst. Jen málokoho jsem nenáviděla tak, jako jeho. (Step away from the underaged girls!)
Za ním v těsném závěsu Cersei. Nejen, že je to mrcha od přírody, ale ještě mi zabila Margaery.

Joffrey, nebo Ramsay, kdo je horší?
Rozhodně Ramsay. Byl totiž systematicky, plánovaně šmejd. Joffrey, i když to byl stejnej maniak, se dal ještě relativně oblbnout.

Oblíbená smrt?
Myslím, že stále zůstává Viserys. I když psí žrádlo taky nebylo špatný. A jo, málem bych zapomněla, ještě oběšení zrádců z Noční hlídky a smrt Yggrite.
Co dodat, mám hodně oblíbených smrtí. (◕‿◕✿) (Kupodivu, právě Malíčkova není jednou z nich. Domnívám se, že je to kvůli tomu, že z ní nemám ten správný pocit zadostiučinění.)

Kdo měl naopak dostat víc času?
Tipli jste si dobře.. Oberyn a moje malá růžička, Margery.

Oblíbené hlášky?
Bend the knee. (*winks in emoji*) ★~(◡‿◕✿)

Nejlepší scény?
Teoreticky většina s Danaerys. Třeba bojová aréna v šesté řadě a první let na Drogonovi. Všechny scény s draky. Ale je i pár takových, kde se obejdu i bez nich.Například setkání Dany s Yarou bylo dost dobré samo o sobě.
Celkově Dany + nové postavy je moje oblíbená kombinace. Jak její první setkání s Tyrionem, tak představení Jona proběhly nad moje očekávání.

A co vlastně "lodím" (shipuju)?
Kteréhokoliv z mých oblíbenců x happiness and life.
Mimo to se moje OTP často mění. Dost dlouho jsem držela palce Jorahovi, aby se dostal z friendzone. (Což po sedmé sérii už tak úplně neplatí.. (¬‿¬) ) Též jsem hodně přála Jaimemu a Brienne, a docela mě oslovil i pár Margaery a Sansa. (Abych ale pravdu řekla, kdysi jsem se dozvěděla o shipu Sansa a Sandor/Ohař, který vychází především z knížek, a úplně jsem se "zamilovala"..)

Mám crush na nějaký konkrétní character, či herce?
Herci Petyra a Joffreyho! Jak můžu zbožňovat lidi, jejichž postavy nesnáším? Právě proto, že jsou to výborní herci.
Jacka Gleesona, představitele Joffreyho, mám ráda především kvůli jeho jinak milé povaze a smyslu pro humor. Herce Malíčka, Aidana Gillena, mám naopak v oblibě čistě kvůli jeho vzhledu. (No uznejte sami, úžasný hlas a charizma mu prostě upřít nemůžete, i kdyby jste chtěli..)
A pak samozřejmě postava Margery. (I mean isn't she the cutest and the most beautiful thing you've ever seen?)

Které melodie ze seriálového soundtracku si pouštím nejčastěji?
Abych pravdu řekla, vždycky jsem měla ráda opakující se theme Danaerys, ale až s poslední sezónou jsem si vůbec nějaké melodie stáhla. Přijde mi, že v sedmé sérii je soundtrack o dost melancholičtější a to mi upřímně velmi vyhovuje.
Mým absolutním favoritem je Truth, protože se mi při ní přímo svírá srdce a hned po ní, jen o maličko méně poslouchaná Home, u které se mi chce téměř vždycky brečet.
Musím se však přiznat, že úplně nejčastěji si pouštím jistou Karliene, která přezpívává původní písničky napsané George R.R. Martinem.
Z jejího repertoáru mám asi nejraději The Song of the Seven, ale za zmínku stojí i další pomalé jako The Last of the Giants, Dragon Queen, Sansa's Hymn, rychlejší The Bear and the Maiden Fair a The Dornishman's Wife, či klasiky You Win Or You Die a The Rains of Castamere.

II. You win or you die: If I were a character

Do kterého rodu bych nejspíš patřila?
Jako s každým fandomovým škatulkováním, mám s rody trochu problém. Žádný nemá do kamene vytesané charakteristické vlastnosti. Můj nejlepší odhad je nějaký menší, nevýznamný rod, který se drží stannou a příliš se nezapojuje do válek Západozemí.

Na kterém místě bych ráda žila?
Možná Highgarden. Musím ale přiznat, že by mě celkem lákal i sever, i přes můj celkový odpor k tamějšímu klimatu.
Třeba takové sídlo rodu Forresterů (z Game of Thrones: A Telltale Games Series) by mohlo sloužit jako poměrně dobrý příklad.

Které věci a místa bych ráda viděla? 
Čarostromy a stromy srdce v božích hájích na Severu. A Valyrii, protože, kdo by nechtěl vidět, největší a nejvznešenější město v dějinách známého světa. A lebky draků pod Rudou baštou. A vůbec samotné, živé draky, když už jsme u toho, ale kdo by nechtěl vidět draky, že jo...

Měla bych za společníka radši draka, nebo zlovlka?
I když mi to trhá srdce, asi bych šáhla po vlkovi. Přeci jenom se dá o dost líp vychovat a nebude mi tolik líto, že mu nemůžu dát tolik prostoru a svobody, kolik by si zasloužil.

Usilovala bych o Železný trůn?
Nope. I kdyby nešlo o poměrně krvavou záležitost, bohatě by mi stačila trocha zlata a zastrčený hrad, o kterém nikdo nemluví. (V tomhle jsme s Bronnem za jedno.)

A konečně.. Podle jména knih.. Death by ice or fire?
Fire. I mean. If I go down, I go down with style.

P.S.: Otázky jsou jen a jen vaše.. Máte na ně vlastní odpovědi? Pište do komentářů, či napište vlastní článek. Fantazii se meze nekladou!  (ノ◕ヮ◕)ノ

The story of how I've shown my pride

Když Free-Hugsáci potkají policistu.
Photo from here.
✨ Abrakadabra, homofobní jedinci z blogu pryč! ✨

Prague Pride, týden plný nejrůznějších přednášek, debat, filmů a prostě ukázek neobyčejně obyčejného života queer lidí. Letos s podtitulem Zbytečný festival, který se snažil především poukázat na to, že tolerance ještě není respekt a že LGBT+ komunita v ČR ještě nemá zcela tak dobojováno.
Abych volně citovala oficiální PP (Nalezeno na stránkách www.praguepride.cz, kvůli promazávání aktualit celý článek pro jistotně archivován zde...) :
„Chceme, abyste nás líp poznali. Chceme mít právo projevovat své city veřejně. Nechceme toleranci. Chceme stejný respekt a přijetí, jichž se automaticky dostává těm, kdo se narodili jako heterosexuální.“
A o tom je vlastně i celá nejznámější část Prague Pride, samotný pochod Prahou!





"Boys or Girls. Why not Both?"
(And trust me, I KNOW what it looks like..)
Naposledy jsem do průvodu šla před dvěma lety a od té doby se toho mnoho změnilo. Mimo jiné i to, jak vnímám lásku a LGBT. Moje názory a přesvědčení ještě posilnily zkušenosti, které jsem za tu dobu posbírala.
Přípravy na duhový den tak tento rok nezahrnovaly jen normální vypravování se, ale i tvoření vlastního transparentu a speciální styling vlasů. (A že mi obojí dalo pěkně zabrat! To víte, sladit transparent i vlasy v barvách bi vlajky... To není žádná hračka.) Jak jsem se ale vydala na cestu, a to ať už jsem byla v autobuse, či metru, nelitovala jsem.
Moje malá parta i těch dalších 35 tisíc účastníků, ti všichni mě jen utvrdili, že se opravdu nemám, za co stydět. Ve chvílích, když si můj transparent fotili fotografové i náhodní kolemjdoucí, kdy mě zastavovali se slovy "Oh my God, that's so me!"... Věděla jsem, že dělám dobře.

Tento rok mě totiž zarazilo, jak málo byly prezentovány i jiné než L(esbian) a G(ay) stránky Pride. Nikdy dřív mi nedošlo kolik duhových vlajek, letáčků, triček a milionu dalšího merchu se na pochodu objevuje, a jak těžko se přitom hledá například pan, bi, či snad ace vlajka. (A to už vůbec nemluvím o rozdělení sexual a romantic...) Povědomí o festivalu se tak ubírá jedním velmi specifickým směrem, i přesto, že byl původně zamýšlen jako oslava všech sexualit, nesexualit a genderů.

Tak takhle nějak vypadá "menšina" :D
Photo from here.
Abych ale neházela jen špínu. Pride jako takový jsem si užila. Hudba byla fajn a lidi byli milí, bez ohledu na to, jestli jsme se znali, nebo ne. Skoro celou cestu od Václaváku až na Letnou jsem šla buď po konfetách, nebo třpytkách a každou chvíli jsem zpozorovala nějakou trefnou, nebo fakt pěknou ceduli. A i když jsem zase nezůstala na závěrečný koncert, moc jsem se bavila.
(Ano přiznávám, šli jsme si pak, místo dýchánku na Letné, s partou odpočinout do Geekárny a Šamanky... Na mou obranu byli jsme opravdu utahaní a v průvodu bylo vážně teplo.)(Pun intended.)

Letos jsem poprvé byla na Pride nejen pro ostatní, ale i sama pro sebe a to z něj udělalo něco velmi výjimečného, co si budu dlouho pamatovat. Doufám, že příští ročníky budou taky takové, ne-li lepší!

The story of how I successfully survived my many (con) first times

When others pose and you just continue reading The Quibbler.
photo by Miro Mikšík
Tak a další Festival Fantazie je za mnou. Depcon začíná. Ale ne, (*zastavuje repeat přezpívané City of stars Chotěboř*) ještě svojí depce na chvíli přitáhnu uzdu, protože je čas zrekapitulovat, co všechno mi letošních rekordních 9 dní na Festivalu Fantazie přineslo. (Snad přežijete moje poznámky.)

Bullying and suicide

Dnes se, trochu netradičně, zaměřím na téma, které se sice v seriálech a filmech objevuje často, dvakrát oblíbené však u diváků rozhodně není. Šikana a s ní spojené sebevraždy. Vím, jedná se o velmi konkrétní téma a ještě k tomu depresivní. Ráda bych ale rozebrala a přiblížila, jakým způsobem tento problém zobrazují konkrétní seriály a anime.

Než přejdu k samotnému článku, ráda bych řekla pár věcí. Šikanu ve škole jsem sama prožila a pokud jde o sebevraždy musím bohužel konstatovat, že i ty se v mém okolí vyskytly. Jako snad každý jsem o ní párkrát uvažovala. Můj spolužák ze střední ji pak doopravdy spáchal. Nic z toho vám tu nevyprávím, aby jste mě litovali. Jedná se pouze o kontext, vysvětlení mojí zaujatosti vůči tomuto okruhu témat.


13 reasons why

Promyšlený, propracovaný seriál, který hned od samého začátku dává jasně najevo, o čem je. Středoškolačka Hannah si prošla za poslední rok peklem a vzala si proto život. Její příběh tím však neskončil. Před svojí smrtí nahrála kazety, kde mluví o 13 důvodech, proč se zabila.
Musím říct, že prvních několik dílů jsem měla z celého seriálu vyloženě špatný pocit. A to ne, proto, že by mi vadilo temné, ponuré téma, kterým se zabývá. Hanniny důvody mi přišly malicherné a celá věc pro mě byla vyloženě urážkou. Ve sledování jsem se však rozhodla i přes moje "nesympatie" pokračovat. A to jednak ze zvědavosti plynoucí z obecné popularity seriálu, jednak kvůli poměrně napínavému ději. Jak jsem ale postupovala dál a dál, začala jsem pomalu chápat. O co závažnější byly Hanniny důvody, o to vážněji jsem začala celou věc brát.

Jako první bych chtěla začít s kritikou. Popravdě mám trochu obavy, aby se z celého seriálu jeho zpopularizováním nestal návod. Udělal totiž jen málo, aby ukázal, že z Hanniny zdánlivě neřešitelné situace mohlo být i jiné východisko než smrt. Spalo by se mi o mnoho lépe s vědomím, že tragický seriál a jeho depresivní téma své diváky sice donutil o šikaně a sebevraždě víc přemýšlet a mluvit, že je přitom ale nepostrčil a neinspiroval. Mnoho lidí místo seriálu doporučuje knihu od Jaye Ashera, na jejíž námět byl seriál natočen. Ta se mnohem méně točí kolem ostatních postav a soustředí se pouze na vyprávění Hannina života.

Abych ale o příběhu nevyzradila příliš a přitom seriálu přiznala i nějaké jeho přednosti, které mě na něm "potěšily" (jak jen mě mohou věci v seriálu o šikaně a sebevraždě potěšit)...
Na první pohled mě zaujala postava Hanny.
A když říkám postava, myslím to doslovně. Neberte mě špatně, ale Hanna je na dnešní poměry trochu oplácaná. A to je víc než dobře. Nikde v seriálu se totiž nezmiňuje fakt, že by proto byla nehezká, nebo že by byla šikanovaná za to, že není jako špejle. Naopak je brána jako sexy a to mi udělalo opravdu radost.
Další mě velmi příjemně překvapilo věrné podání lidských charakterů, zejména jejich rozdílných reakcí a odlišných emocí. Na situaci nereagovali všichni stejně a každý si z ní odnesl jiný pocit, tak jako tomu je i v realitě.
Za třetí, navazující na různé reakce, potěšilo mě, že úzká část Hanniných důvodů se týkala spíše omylů, než cílené šikany. Šlo o věci, ke kterým se připletla, které se staly náhodou, omylem, nebo o různá nedorozumění, zkrátka nebyly myšleny s úmyslem jí ublížit. Samozřejmě, že ji ranily, i když ostatním to nemuselo nutně připadat důležité (tak jako to prvně nepřipadalo dost důležité ani mě), v součtu se však jednalo o mnoho maličkostí, které Hannu změnily.
A pak jsou tu jednotlivé charaktery. Clay, člověk skrze kterého se zpětně dozvídáme Hannin příběh. Skvělá kombinace v minulosti netečné osoby, která se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou. Alex, jehož kritický/cynický přístup mi byl ze všech nejbližší. Tony, který se prostě jen pokoušel uctít Hannu, jak nejlépe to uměl.
V neposlední řadě mě nadchl i neotevřeně otevřený konec, který mnoho naznačuje, ale příliš se nevnucuje. Díky tomu tak seriál, o 13 téměř hodinových dílech, stojí samostatně a vypráví přitom kompletní a ucelený příběh.
Bohužel to se nejspíš brzy změní, neboť seriál byl prodloužen a na příští rok je plánovaná druhá řada. (Doufám, že v této se dalším sebevraždám vyhneme.) Upřímně bych byla mnohem radši, kdyby udělali například spin-off 13 Reasons why not, kde by někdo předem rozhodnutý spáchat sebevraždu, hledal důvody zůstat. Tím by tvůrci mohli více upozornit na dilema jednotlivce a ukázat, že smrt není jediné řešení.


Koe no Katachi (A Silent Voice)

Celovečerní film na náměty stejnojmenné mangy animovaný studiem Kyoto Animation (známého pro svá anime Free!, Kyoukai no Kanata a Clannad) a hlavně film, na který, a to mi věřte, jsem se těšila pekelně dlouho. A ani trochu nezklamal.
Na základní škole se stane terčem šikany hluchá dívka. Chlapci, který se, jako jeden z mnoha dalších, k šikaně přidá, se to však časem vymstí, když se sám ocitne na jejím místě. O pár let později se oba znovu shledávají a tentokrát se chlapec snaží se dívce omluvit a usmířit se s ní.
Hned z kraje dodávám, že i přes svůj jemný tón mě anime hodně překvapilo. A zajímavý zvrat na konci jen podpořil jeho váhu. Z upoutávky (kterou jsem mimochodem viděla nejmíň 10x) jsem měla pocit, že půjde v první řadě o románek mezi hlavními postavami. Co jsem ale dostala bylo mnohem víc než jen to.
Oproti předchozímu seriálu, kde hrálo prim drama, bylo toto anime spíše pro "odlehčení", (zejména pro svůj sugar-coating). Nabídlo však i to, co mi v předešlém seriálu chybělo. Rozhřešení a smíření.
Nešlo pouze o poukázání na problém šikany, ale i o jeho řešení. A že není jednoduché. Šikana je něco, co se stane vaší součástí a vymanit se z ní je pěkná dřina pro obě strany.
Co dodat, krásná animace, příjemná hudba (nechte se překvapit netradiční úvodní písní, hned při ní jsem věděla, že si anime zamiluji), skvělý story-telling, kde nemusí být vše nutně řečeno, aby to bylo pochopeno a především úžasná atmosféra, která je jako pohlazení po duši. Svou nenásilnou cestou tak Koe no Katachi vysílá do světa zprávu, že na hrubý pytel nemusí být vždy nutně odpovědí hrubá záplata.

Fantasy is still my weapon
but not the name anymore

Před čtyřmi roky, když jsem Fantasy is my weapon založila, myslela jsem, že také brzo zase zanikne. Tak jako mnoho mých předešlých, tématicky a fanouškovsky úzce specializovaných, blogů. To se však nestalo.
Během následujících let jsem nedokázala přijít na lepší název, neboť nic mě nereflektovalo lépe - a to bylo hlavní. Čím větší ale blog je a víc lidí se o něj zajímá, tím víc roste moje ego i touha po tom, aby se ještě víc a dál rozrůstal a to již s tímto jménem nelze. Dlouhé, těžko zapamatovatelné a především poměrně abstraktní, to bylo Fantasy is my weapon. A tak jsem se rozhodla pro nelehkou změnu.
Odteď je tak oficiálním názvem blogu Iliene writes.

Spolu s touto změnou, která se časem doufejme ukáže jako změna k lepšímu, bych ráda veřejně ohlásila též i druhý, neméně podstatný důvod, proč k ní vlastně v první řadě došlo.
Facebook stránka věnovaná výhradně mým současným a snad i budoucím cosplayům, Iliene cosplays, byla právě úspěšně spuštěna.
Při výběru názvu Iliene cosplays jsem měla jasno, má původní Facebook stránka pro tento blog, Iliene writes Fantasy is my weapon, mi jej předurčila. Aby obě stránky lépe korespondovaly jedna s druhou, došla jsem k závěru, že bude nejlepší sjednotit formu názvů a blogové jméno zde i na Facebooku zkrátit.
Doufám, že tato změna bude pro Vás, mé nejdražší čtenáře, o mnoho lehčí a méně bolestivá, než byla pro mne. Zároveň však věřím, že i kdyby náhodou nebyla, nebude to důvodem, proč tyto stránky přestanete navštěvovat.

Follow